Pavlová pro Blesk: Velký rozhovor o soukromí i roli první dámy. O motorkách, charitě i rodinné oslavě

Jaké jste měla před nástupem do role první dámy očekávání?

„Vlastně jsem ani nevěděla, co od toho čekat. Musela jsem se zorientovat tzv. za pochodu. Předem jsem si uvědomovala, že to nebude jednoduché - že to s sebou přinese veřejný zájem, zájem médií a kritiku. Ale nepředpokládala jsem, že to bude v mnoha chvílích tak intenzivní.

Velmi těžké pro mě bylo skloubit všechno dohromady – protokolární povinnosti, orientace v úloze manželky prezidenta republiky a zároveň to sladit s rolí babičky, mámy a vlastně i dcery, protože mám stále svou maminku. K tomu přidat i věci spojené s ochrannou službou. Orientovala jsem se ‚za pochodu‘ a přemýšlela, jak to uchopit, aby to dávalo smysl a abych mohla lidem nějak pomáhat.“

V našem rozhovoru minulý rok jste říkala, že váš soukromý život se prakticky stal veřejným a že je náročné skloubit roli první dámy s rodinným životem. Daří se vám po těch dvou a půl letech najít nějaký balanc?

„Snažím se. Víc k tomu ani říct nemohu, prostě se o to snažím dál. Usiluji o to, abych si našla čas na všechno, na co bych měla – a v některých obdobích to funguje lépe, v jiných hůře. Ideální rovnováhy nikdy asi nelze úplně dosáhnout, ale je to spíše kontinuální proces. Důležité jsou pro mne rodinné rituály, chvíle, které si vyhradíme pro sebe. Je nutné si utvářet hranice mezi prací a domovem, někdy říct ‚ne‘, chránit si čas pro rodinu a soukromí tam, kde je to možné.“

Byla pro vás v roli první dámy inspirací nějaká předchůdkyně – např. Olga Havlová? Nebo někdo v zahraničí?

„Neměla jsem nikdy inspiraci v jedné jediné konkrétní osobě. Asi je to i tím, že jsem jedináček a vždycky jsem byla zvyklá jít svou vlastní cestou, a tak jsem si ji nacházela i v roli první dámy. A jestli jsem hledala inspiraci, tak vždycky třeba v tom, co jsem viděla a slýchávala od babičky.

Co se týká předchozích prvních dam, četla jsem o nich - o paní Havlové, o paní Masarykové. Takovou určitou inspirací mi byla třeba princezna Diana. Tyhle dámy dělaly skvělé věci. Pokud bych si ale měla vybrat jednu, se kterou nejvíc vnímám nějakou podobnost, tak mi je asi nejbližší paní Olga Havlová – ve vnímání světa a nacházení si vlastní cesty, ale i v přístupu k lidem. Někteří známí vtipkují, že jsem jí i trochu v něčem podobná. Ale že bych vysloveně v něčem pokračovala, takovou inspiraci nemám.“

V našem loňském rozhovoru jste říkala, že lidé mají vysoká očekávání vůči první dámě, ale formální možnosti nejsou velké. Kde vidíte největší prostor pro další růst role první dámy?

„Podle mě je nejdůležitější, aby kabinet manželky prezidenta měl stabilnější strukturu – jasné kapacity, prostředky, ukotvení. A taky aby se více spolupracovalo s neziskovými organizacemi. Velký prostor vidím i v tom, aby byly projekty viditelnější a propojovaly se s existujícími státními i nestátními iniciativami.“

Mj. jste také loni zmiňovala, že vám dělá starosti zloba na sítích. Dělá to starost mnoha lidem…

„Ano, nedávno jsem se k tomu vyjádřila i na sociálních sítích. Dala jsem tam jeden malý příspěvek, protože už mi to přišlo trochu za hranou. Přivedl mě k tomu post u pana Rakušana, ale dlouhodobě mě trápí, že se objevuje hodně nenávistných komentářů. Asi vám to nevysvětlím jako odborník, ale existují tzv. trollí farmy, které šíří nenávist.

Kritika, nenávistné komentáře, útoky v osobní rovině jsou realitou dnešních médií a digitálního prostoru. Jsem si vědoma, že mnoho lidí toto vnímá jako problém — nejde jen o mě, ale obecně. Volby mohou tento tlak zesílit — lidé, kteří hledají konflikt, mají větší prostor a anonymitu, a také ji zneužívají. Proto je pro mě důležité snažit se v komunikaci zachovávat důstojnost, jasnost, empatii.

A co vy? Sledujete komentáře?

„Přiznám se, že většinu komentářů nečtu. Občas něco zaregistruji, maximálně pár řádků. Nemám ráda, když negativní věci přebírají hlavní prostor. Nechápu, že třeba u pozitivních věcí převládá nevraživost. Zloba a cílené útoky – to nechci sledovat. Lituji dětí, které se na sociálních sítích musí tímto prokousávat. Naposledy to byl třeba případ paní Decroix, kdy se dotyčný hulvát přímo našel. Doufám, že po volbách bude mít někdo odvahu nastavit jasná pravidla, aby anonymita na sociálních sítích nebyla zneužitelná.

Pavel na motorkářské výpravě a mezitím... Eva Pavlová na voru na Vltavě i výstavě na Hradě

Dostáváte negativní nebo vulgární vzkazy?

„Z toho minima, co čtu, mě to naštěstí nijak nezasahuje a to mi pomáhá být relativně v dobré duševní kondici. Člověk chce zažívat hezké věci a uchovat si možná trochu naivní představu o společnosti – že je milá, vlídná a přátelská – a nechci ji vidět takovou, jak se projevuje na sociálních sítích. Proto to mám nastavené tak, že když se něco děje ve vztahu ke mně - vím, že se to děje - ale nečtu to negativní. (z komunikace dostávám výpisy)“

Společně s prezidentem jezdíte na zahraniční návštěvy. Co probíráte s kolegyněmi prvními dámami?

„Setkávám se s manželkami prezidentů z různých zemí a je zajímavé, že mají v zahraničí často podobné problémy jako my – duševní zdraví, sociální sítě. Souhlasíme, že děti by se neměly v raném věku setkávat s nenávistným obsahem. Je to také otázka zodpovědnosti rodičů, ale instituce by měly zasáhnout. Diskutujeme i o závislosti na telefonech – děti často spí málo, mobil používají v noci, což vede k únavě a duševním problémům.“

Oslovilo vás na zahraničních cestách něco?

„Kdykoliv někam přijedeme, tak jsem hrozně hrdá na Čechy v zahraničí – české školy, děti učící se češtinu a místní jazyk, zachování tradic. Například v Chorvatsku se děti učí česky i chorvatsky, my zase jejich jazyk. Těší mě, že Češi v zahraničí jsou hrdí na svou zemi a přijde mi, že jsou tam někdy více Čechy, nežli my zde doma.  Ukazuje to, že je důležité soustředit se na pozitivní věci a ne rozdmýchávat zlost.“

Pojďme zpět k vaší práci. Jak vznikl nápad založit Nadační fond Evy Pavlové a program ‚Zdravá rodina‘ zaměřený na podporu zranitelných skupin?

„Nadační fond nevznikl hned na začátku. Pro mě bylo nejdřív důležité zvládnout se vůbec adaptovat na tu roli první dámy. Fond přišel až později, jako další krok. Ale jako úplně první jsem potřebovala, aby na Hradě vznikl nějaký malý úřad pro manželku prezidenta, protože tam nebyl – žádný kabinet, nikdo, kdo by mi s prací pomáhal. Už jen kvůli obrovskému množství dopisů s žádostmi o pomoc, které začaly ihned po zvolení chodit nejen prezidentovi, ale i mně. To se podařilo a Kabinet manželky prezidenta je dnes součástí prezidentského úřadu, což pro mě bylo zásadní ukotvení.“

Když jste přemýšlela, kde začít, co pro vás bylo prioritou – konkrétní akce, pomoc lidem, nebo organizační zázemí?

„Jedna z prvních akcí, kterou jsme připravili, byl dětský den. To bylo už v roce 2023, hned po prvních oficiálních návštěvách. Nebylo to úplně jednoduché – hned po nástupu jsme měli za sebou několik zahraničních cest - na Slovensko, do Polska a do Rakouska. A zároveň jsme chtěli začít pracovat i tady doma.

Prvním krokem byl tedy kabinet a pak jsem začala přemýšlet, co dál. Přicházelo hodně žádostí o pomoc a nabídek ke spolupráci, a já chtěla mít možnost reagovat. Založila jsem webové stránky pavlovaeva.cz - a tam jsme, společně s externím týmem dobrovolníků, vytvořili rozcestník pomoci, tedy odkazy na neziskové organizace, jednotlivce a instituce, kteří umějí lidem v nouzi adekvátně poradit.“

Jak jste se rozhodovala, které oblasti podpory a projekty budou pro fond prioritou?

„Ze začátku jsem přemýšlela, na jakou oblast se zaměřit. Směřovali jsme lidi například na Člověka v tísni, Fandi mámám a další organizace, kde jim poradí, jak zažádat o pomoc. Proto jsem založila nadační fond. Díky němu jsme pak mohli podpořit větší celky – např. opravu školy v Jeseníku po povodních, kroužky pro děti, příměstské tábory pro samoživitele, nebo třeba i simulátor předčasně narozeného miminka PAUL. Náš zastřešující projekt jsme nazvali ‚Zdravá rodina'.“

Dostáváte teď od lidí pozitivní zpětnou vazbu – něco ve smyslu: „Vy jste nám moc pomohla, děkujeme!“?

„Ano, ta zpětná vazba tam je. Když se potkávám s lidmi třeba na akcích Nedoklubka (nezisková organizace podporující rodiny s předčasně narozenými dětmi – pozn. red.) nebo na dětském dni. Sama si to mnohdy ani vlastně neuvědomuji, ale pak přijedu třeba do Ostravy nebo na jiná místa, a tam mi lidé řeknou: ‚To bylo skvělé, že jste nás propojila, díky tomu můžeme lépe pomáhat.‘ Vždycky mi to udělá velkou radost.“

Je nějaký konkrétní projekt fondu, na který jste obzvlášť pyšná?

„Jedna z věcí, na kterou jsem třeba velmi pyšná, jsou vrstevnické mediace. To je projekt, kdy děti na základních školách učíme komunikačním a mediačním technikám, aby si dokázaly mezi sebou řešit konflikty. Vidím, že některé děti pokračují dál – třeba na střední veterinární škole se tomu věnuje studentka Julie, která byla vrstevnickou mediátorkou na své základní škole v Praze. Dělá mi to radost, protože schopnost komunikovat a hledat řešení už od základní školy je něco, co si děti nesou do života. A v politice by se to taky hodilo… A také je například zajímavý náš projekt ‚Klíč ke světu'.

A nějaký okamžik, který vás opravdu silně zasáhl?

„Když jsme na Jesenicko po povodních přivezli nějaké finanční prostředky. Viděla jsem dokumentaci, jak byla poničená tamní původní škola, a pak i ty děti, jak se učí v provizorních buňkách – a přesto byly usměvavé, radostné, že aspoň mohou fungovat. To byl pro mě silný zážitek. Nebo také představení Snowflakes s dětmi z dětského domova, to bylo hodně silné. Děti byly úžasné, jak z nich vlastně křičely ty emoce, přičemž ve finále představení vás vlastně vtáhnou do děje a tančíte s nimi. Bylo to opravdu jedno z nejvíc emotivních, ale zároveň příjemných setkání.“

Pořádáte také setkání s inspirativními ženami v Lánech. Nedávno třeba se sociálními pracovnicemi.

„Ano, to už je pravidelná tradice od roku 2023. Začalo to prvním setkáním s válečnými veteránkami, pak setkání se ženami z bezpečnostních a záchranných sborů a naposledy sociální pracovnice z celé republiky. Je to forma ocenění práce žen a matek, které ji dělají srdcem, často v profesích, které jsou finančně často nedoceněné. Myslím, že je důležité jim dát najevo, že jejich práce má hodnotu a vážíme si jich.“

Zbyl vám s manželem prostor na nějaký společně strávený čas, třeba rodinné večeře?

„Snažíme se ten prostor někde najít, abychom se sešli s dětmi a vnoučaty jako rodina. Nedávno jsme měli několik takových příležitostí. Jednou z nich byla dodatečná oslava mých kulatých narozenin. Původně jsme ji chtěli uspořádat včas vloni na podzim, ale přišly povodně, a tehdy mi oslava nepřišla vhodná. Řekli jsme si, že bude lepší ji odložit. Vnímám to tak, že vlastně celý rok do dalších narozenin je pořád ještě ten rok kulatý, takže jsme se dohodli, že  můžeme uspořádat oslavu kdykoliv během roku.“

A nakonec jste to tedy stihli, i když se zpožděním…

„Ano, nakonec se to povedlo letos v létě. Sešla se spousta přátel, známých a hlavně rodina a bylo to strašně fajn. Taková příjemná sešlost, která se podařila po opravdu dlouhé době.

Pak následovala ještě jedna taková pěkná rodinná oslava, kde jsme se sešli – děti, všechna vnoučata, a příbuzní. Bylo to moc milé. Takže opravdu nacházíme momenty, kdy jsme spolu. A co se týče večeří - máme každou chvíli nějakou akci, kde jsme společně s manželem, a to bereme, jako že je to taková naše společná večeře (smích).“

Někdy s manželem společně jezdíte na motorkách nebo se podíváte na koncerty či festivaly, z čehož se většinou objeví fotky v médiích či na sítích…

„Snažíme se s manželem pozváním vyhovět. Naposledy jsme byli, myslím, na Metronome Festivalu v Praze, kde byla skvělá Alanis Morissette a také výborný zpěvák Rag'n'Boneman. Někdy se s manželem sejdeme i na těch motorkářských akcích, byli jsme spolu nedávno na Prague Harley Days v Holešovicích.

Jsou prostě momenty, kdy máme ty zájmy společné, a pak jsou chvíle, kdy ne. Manžel jede třeba na motorky s kamarády a já tohle vynechám, protože je to pro mě náročná trať. Ale třeba na té spanilé jízdě Prahou – tam jsme byli spolu a užili jsme si to. Jezdíme trénovat na polygony, tam občas někdo i spadne, naštěstí ne já (smích). Člověk si tam zkouší možnosti jízdy.

Manžel rád vyráží na motorku do zahraničí, jezdíte někdy s ním?

„V současné době v zahraničí zatím ne. Manžel je v tomhle už trošku jinde, o stupeň výš, pokud by se to tak dalo nazvat. Už nejezdí jen, jak se říká ‚silnice‘, ale i terén.“

Koukáte třeba spolu ještě doma na filmy?

„Ano, když je čas. Po náročném dni už pak doma nechcete žádné těžké věci. Spíš něco, co Vás pobaví, u čeho si oddychnete. Každý si rád najde svůj klid – večer, když se sejdeme, pustíme buď nějaký film, který chceme oba sledovat, nebo podle nálady relaxujeme každý jinak.“

Eva Pavlová pro Blesk: Sílu mi dávají lidé! Jak si užila dovolenou na chalupě?

Kdy jste koukali naposled?

„Myslím, že naposledy jsme se spolu na něco dívali, než manžel odletěl do Ameriky. Pokud si vzpomínám, tak dávali Podraz s Robertem Redfordem, který nedávno zemřel, což je výborný film. Filmy někdy sledujeme i odděleně, podle toho, jak máme náladu. Doma máme naštěstí dvě televize, každou v jiné místnosti, takže to jde (smích). Ale někdy dokážeme najít průsečík – klidně i ty akční filmy, komedie nebo nějaké odlehčené detektivky.

Co se týče společného času, tak jste asi rádi za každou chvilku oddychu…

„Je to tak. V létě jsme byli na společné dovolené u nás na chaloupce v podhůří Orlických hor. Pro nás oba to bylo skvělé, potřebovali jsme to. Byla tam vnoučata, chodili jsme na výlety, na houby… Takové ty obyčejné věci, co na chalupě děláte. Vnoučata si hrála s místními dětmi, protože tam mají kamarády. Manžel si zahrál nohejbal s chlapama a já tenis s kamarádkou. Bylo to moc fajn.“

Takže jste dřív hrávala tenis?

„Ano, kdysi jsme hráli s manželem spolu. Baví mě to stejně jako spousta dalších věcí, ale to bych potřebovala, aby měl den 24 hodin plus ještě noc - abych stihla všechno, co bych chtěla. Kolo, motorka, člověk by chtěl více chodit, jezdit, ale ono to dohromady s těmi povinnostmi prostě moc nejde. Několikrát jsem propásla krásné výlety na motorce, protože jsem musela být někde jinde. S manželem jsme oba takoví, že se snažíme lidem vyhovět. Reagujeme na pozvání, chodíme na akce, na výstavy. Pak už Vám nezbývá moc času na vlastní aktivity a volný čas.“

Vy jste ale za život zkoušela více věcí - nedávno jste nám prozradila, že jste v mládí dělala modeling. Můžete nám to ještě přiblížit, jak to tehdy bylo? A nepřišla Vám třeba od té doby nějaká nabídka to znovu zkusit?

„Ano, v mládí jsem se krátce pohybovala v oblasti modelingu — jednalo se spíše o velmi příležitostné zkušenosti než nějakou ‚celoživotní kariéru'. Občas se mi stane, že se někdo na tuto otázku zeptá, jako třeba letos na konci léta v Brně na veletrhu STYL a KABO, ale opravdu necítím, že bych se dnes měla — nebo chtěla — vracet do světa modelingu (smích).“

O vás je známo, že milujete zvířata. Měla byste v létě zájem přijít na náš psí festival Blesk Tlapky?

„Pokud to bude jen trochu možné, ráda přijdu. Už před rozhovorem jsme spolu hovořili o tom, co to obnáší – že se tam scházejí lidé se svými pejsky. Ačkoliv žádného svého nemám, tak se tomu nebráním, protože zvířata mám opravdu všechna ráda. Považuji za důležité charitativní projekty, které pomáhají týraným a opuštěným zvířatům. Mám problém s lidmi, kteří si svého zvířete neváží a mají ho třeba jen na to, aby ho mohli ovládat. Někteří majitelé se ke svým mazlíčkům chovají ošklivě a vybíjejí si na nich zlost. A právě naopak mám moc ráda lidi, kteří zvířata milují.“

Léto je pryč a máme tu podzim. Vy budete mít v listopadu narozeniny. Loni jste byli s manželem ve Švýcarsku a nebyl čas moc slavit, jak už jste zmiňovala. Co letos, máte to v plánu – třeba i s kamarády doma v Černoučku?

„Na podzim se těším. Mám ráda jeho barvy, nejvíce na horách. Když jsem bydlela v podhůří Jeseníků, tak jsem tu podzimní pestrobarevnost milovala. Minulý rok to s oslavou úplně nevyšlo a letos už není co slavit. To hlavní už proběhlo v létě.“